Expedice Bajkal 2019

© 2019 by Adam Hanuš. Created with Wix.com

  • White Facebook Icon
  • White YouTube Icon
Buďte s námi v kontaktu

Jsme parta brandýských dobrodruhů, kteří už mají něco

za sebou, ale podobná výzva v našich životech dosud chyběla.

Číst více

Vyhledat

Nejtěžší výzvy na cestě k Bajkalu!

Po čtrnácti dnech na cestě přes východní Evropu se naše cesta už nadobro přehoupla do své asijské poloviny. Téměř dvacetihodinová cesta trajektem byla dosti úmorná, neb kajuta pro čtyři lidi téměř odpovídala velikosti našich aut. Poté, co jsme za cestu pro dvě auta zaplatili více jak 1000 dolarů, jsme od toho očekávali trochu více. Vzhledem k tomu, že na lodi nebylo nic moc co dělat a jídlo nebylo zrovna valné, jsme většinu cesty prospali, a dohnali tak nějaký ten spánek z předešlých dní.

Z trajektu jsme vyjeli něco málo před půlnocí a za hranice Kazachstánu jsme se díky zdlouhavé celní kontrole dostali až uprostřed hluboké noci. Hned za branou nás odchytli místní veksláci, kterým jsme od prvního pohledu příliš nedůvěřovali. Nabízeli místní povinné ručení, prodávali ho však pouze z auta a celé to bylo takové dost podezřelé. Po týmové poradě a ujištění, že to jsou opravdu oficiální obchodníci nám nezbyla jiná možnost, než si pojištění sjednat. Nakonec jsme dobře udělali, protože o pár dní nás zastavila policejní hlídka a potvrzení o místním povinném ručení chtěla vidět.



Naše první návštěva Kazachstánu trvala pouze několik hodin, protože už dopoledne druhého dne jsme projeli do Uzbekistánu. A tam začalo peklo. Nekonečně dlouhá cesta Uzbekistánem ze západu na východ vedla pouští, kde byste o asfaltovou silnici jen těžko zavadili. Stěrkové cesty byly samá díra a myslíme si, že právě tam dostala naše auta nejvíce zabrat. Abychom naše auta ušetřili největších ran a mohli jet alespoň trochu plynule, vybrali jsme si písečnou cestu, která vedla pouští hned vedle cesty hlavní. Zdálo se to jako správně zvolená varianta, dokud jsme nezjistili, že máme celá auta plná písku díky netěsnícím dveřím. No co, písek už tam byl, tak jsme pokračovali.

Když jsme uhorčení a unavení z uzbecké pouště dorazili do historického města Samarkandu, těšili jsme se na mírný oddych. Avšak místní kultura a nálada zdejších lidí, nám příliš vhod nesedla. Většina aut v Uzbekistánu jezdí na plyn a sehnat zde čerpací stanici s naftou byl trochu problém. Když už jsme takovou stanici našli, pumpaři nám odmítali naftu prodat, doteď se ptáme proč. Mají ji pro černý trh? Nakonec jsme jedno z nich umluvili a natankovali jsme. Hned na to začalo dobrodružství číslo 2, hledání bankomatu. Opravdu jsme věřili tomu, že v dnešní době nebude problém v tak velkém městě, jakým Samarkand je, najít bankomat, který by bral Visu či MasterCard. Opak byl pravdou a my museli nakonec přes celé město do národní banky, kde jsme po chvilce trápení vyměnili dolary za uzbecké sumy. Ani samotný Samarkand nás nenadchnul, protože ač je historickým měst, památky jsou zde zastavěné obchodní a obytnou zónou a není zrovna jednoduché je najít.



Kolem hlavního města Taškentu jsme z Uzbekistánu vjeli do Kyrgyzstánu a to bylo přesně to, co jsme po téměř týdnu uzbecké nudy potřebovali. Balzám na duši. Hned za hranicemi jako kdyby se svět proměnil. Milí lidé, kdy nás jeden hned první den nechal přespat u sebe na zahradě, a hlavně krásná příroda. Z hraničního Oše do hlavního města Biškeku jsme to měli asi 600 km a kamera by mohla běžet pořád. Louky, řeky a jezera zanedlouho vystřídaly skály a hory, kdy jsme se s auty dostali až do výšky 3500 metrů nad mořem. Následoval sjezd opět do údolí a krásná příroda pokračovala až k Biškeku. I ten samotný nás překvapil svou čistotou a moderností. Navštívili jsme místní památky, parky a vyzkoušeli jsme i ruské kolo. Kyrgyzstán jsme si tak opravdu užili.

Z Kyrgyzstánu naše cesta vedla zpátky do Kazachstánu a my se obávali, že nás potká uzbecké Deja Vu. Naštěstí se naše obavy vyplnily jen z části. Kazašské silnice byly o poznání lepší a pouště vystřídaly stepi. Zalidněnost Kazachstánu je přibližně 6 obyvatel na km², proto jsme během našeho putování potkali více dobytka, než lidí. Zde jsme navštívili jeden světový unikát, kterým bylo napůl slané a napůl sladkovodní jezero Balchaš. Jako vždy, když jsme u vody, bylo ale nepěkné počasí, a tak jsme za malou chvíli pokračovali dál. Při cestě do Mongolska jsme si museli zajet nejprve do Ruska, protože Kazachstán s Mongolskem nemá hranici a cesta vede přes Čínu, kam jsme neměli víza.


Mongolsko, kapitola sama o sobě, která by vystačila na několik stran. Do ruského hraničního města Tašanty jsme přijeli v pátek večer, avšak hranice otevírala až v sobotu dopoledne. Měli jsme štěstí, protože v neděli měli zavřeno. Hned po průjezdu mongolskou hranicí nás opět odchytli místní prodavači povinného ručení. Po chvíli handrkování a přepočítávání peněz jsme vše dojednali, nechali si doporučit cestu a vyrazili. Prvotní nadšení z Mongolska nás přešlo asi po 10 kilometrech, kdy náhle skončila silnice a nám přišlo, že už jsme zase v Uzbekistánu. Po téměř celém dni jsme dorazili do prvního většího města Olgij. Tam nás hned za značkou zastavil místní poskytovatel ubytování, že má jedno auto píchlou pneumatiku. Náhodou měl pán volnou jurtu, náhodou měl naproti ubytování i autoservis a náhodou jsme píchli přímo před ním. Opravdu zvláštní shoda okolností. Nakonec nás přespání v jurtě zlákalo a byl to opravdu nevšední zážitek.



Druhý den začla další část cesty, a to změna plánu nejet do hlavního města Ulánbátaru, protože nás všichni varovali, že spaní v mongolské přírodě není bezpečné a že nás téměř stoprocentně někdo přepadne. Vydali jsme se tedy na sever do města Ulángom. Cesta na mapě byla značená kvalitně, tak jsme se po ní vydali. Asi po 20 kilometrech se ale krásná asflatka vytratila a my byli opět na štěrku, po kterém se vážně nedalo jet. Proto jsme zkušeně zvolil opět písečnou cestu stepí a tím začlo to opravdové mongolské dobrodružství. To si takhle jedete stepí a najednou se cesta dělí a vy si musíte vybrat jednu ze tří možností, po 1 kilometru zase a pak znovu. Najednou jsme byli uprostřed ničeho a cesta končila. To nás ale nezlomilo, a tak jsme pokračovali dál i bez cesty. Když už nás lehce přepadala nervozita, protože jsme pouze tušili kde jsme, uviděli jsme v dálce světla na cestě, kterou jsme celou dubu hledali. Na tu jsme se napojili a mířili přes Ulangóm, kde jsme dali rychlý oběd, až na hranice s Ruskem naštěstí už po normální cestě. Tam ale mongolská výzva nekončila. Hraniční přechod byli totiž pouze pro Mongoly a Rusy, takže nás celníci otočili a my mazali zpátky. Tady jsme měli na výběr. Strávit další týden v Mongolsku a po pochybné cestě do Ulánbátaru, kde nevíte kam jedete a může vás někdo přepadnou, nebo se přes Tašantu vrátit zpět do Ruska. Vybrali jsme si druhou jistější variantu, ale i tak nám cesta zpět trvala další dva dny. Nicméně jsme se opět dostali do Ruska a k Bajkalu jsme dorazili zhruba za 3 dny, ale o tom už příště!

96 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now