Expedice Bajkal 2019

© 2019 by Adam Hanuš. Created with Wix.com

  • White Facebook Icon
  • White YouTube Icon
Buďte s námi v kontaktu

Jsme parta brandýských dobrodruhů, kteří už mají něco

za sebou, ale podobná výzva v našich životech dosud chyběla.

Číst více

Vyhledat

14 dní na cestě a 6000 km za námi!



Odjezd V úterý odpoledne se na brandýském Sokolském hřišti konaly Čarodějnice a jedním z programů byl odjezd naší expedice Bajkal 2019. My ten den vstávali brzy ráno a probíhala poslední kontrola věcí, zda jsme na nic nezapomněli. Dávali jsme si opravdu záležet, abychom měli všechno, takže když jsme srovnali před auta naše tašky s oblečením, bedýnky s jídlem, vařením a náhradními díly a spoustu dalších věcí, báli jsme se, zda to do aut všechno narveme. Ale nakonec se to podařilo a my se mohli přesunout na Sokolák.


Tam nás velmi mile překvapilo, kolik lidí se s námi přišlo rozloučit. Rodiny a příbuzní, spousta našich přátel (a to i ti, kteří to nemají do Brandýsa zrovna kousek) a vlastě i všichni, kteří se akce zúčastnili. Po krátkém výstupu na jevišti, ze kterého měli někteří členové expedice hrůzu, ale myslím, že proběhl v pohodové náladě, následoval slavnostní odjezd za doprovodu motorkářského klubu Pitt Bulls MC Czech. Všichni k našemu překvapení uspořádali špalír, kterým jsme projížděli a na poslední chvíli si se všemi plácli. Bylo to opravdu super a my tak vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.


První dny na cestě a tajná oslava Slovensko, Maďarsko a Rumunsko jsme prosvištěli jako vítr, kdy jsme některé dny nejeli i více než 800 kilometrů. Naše první větší zastávka nastala v hlavním městě Moldavska Kišiněvě. Protože jsme všichni jedna velká parta, už před rokem jsme se rozhodli, že Danovi uspořádáme tajnou oslavu 50. narozenin, které vycházeli přesně na tento den. Danova rodina a naši nejlepší kamarádi přiletěli letadlem do hotelu kolem 16:00 a my měli dorazit přibližně o dvě hodiny později. Po té, co jsme ale projeli rumunsko-moldavské hranice, nastal velký zlom kvality silnic a my tak museli zpomalit z plánované devadesátky na 30 km/h. Dan byl mírně naštvaný z toho, kam tak spěcháme, protože jako jediný z posádky nevěděl, že ke spěchu máme důvod. Nakonec jsme do hotelu dorazili kolem půl deváté, kde už na Dana čekalo překvapení. Když na něj vyskočilo 15 lidí, o kterých neměl tušení, zmohl se jen na slova: „Co tady sakra děláte?“


Bulharsko, Řecko, Turecko Po dvou dnech strávených s přáteli v Moldavsku, kde jsme také natočili první díl vzdělávacího projektu Zeměpis na cestě, ve kterém jsme se vydali i do největších vinných sklepů na světě, jsme opět vyrazili směr Bajkal. Po Moldavsku, které je nejchudší zemí Evropy, a Rumunsku, kde jsme sice byli překvapeni z vysoké kvality tamních silnic, ale stále jsme potkávali koňské povozy a volně pobíhající psy, jsme dorazili do Bulharska, kde nás čekala první zastávka u moře. Ačkoliv jsme měli zatím celou cestu krásné počasí, bylo teplo a svítilo sluníčko, při příjezdu do bulharské Varny bylo zataženo a foukal studený vítr. Ani to však Ondrovi nezabránilo, aby se vykoupal v Černém moři.

Dalo by se předpokládat, že z Bulharska vyrazíme rovnou směr Turecko. Ale vzhledem k tomu, že detaily naší cesty plánovali Martin, který nikdy nebyl v Řecku, udělali jsme si menší zajížďku i tam. Naším cílem byl maják v Alexandrupoli, který patří mezi nejdéle bez přestávky sloužící majáky. Bohužel i naší druhé zastávce u moře nepřálo počasí a za silného deště jsme se vydali do Turecka.

Turecko nás opět překvapilo, tentokrát však po dobré stránce. Po zemích východní Evropy se jednalo o opravdu vyspělou zemi, kde rozdíl byl vidět na první pohled jak v infrastruktuře, tak i v čistotě měst a přírody. Podívali jsme se do hlavního města Istanbulu, které jako jediné město na světě leží na dvou kontinentech. I o tom byl druhý díl zeměpisu na cestě. Istanbul můžeme vřele doporučit, ideálně však jako víkendovku, abyste si prošli všechny památky a zajímavá místa. My, protože jsme na prohlídku města měli jen půl dne, už teď přemýšlíme o tom, že se do Istanbulu jednou podíváme znovu.


Gruzie a Arménie První asijskou zemí, kterou jsme navštívili, byla Gruzie. Ta by sice ráda patřila k moderní Evropě, bohužel její poloha tomu nenapovídá. Právě Gruzie byla jedna ze zemí, na kterou jsme se těšili nejvíce, a to kvůli její krásné přírodě a početným památkám. Naše očekávání se naplnilo a z této země jsme byli opravdu unešeni. Při cestě do historického města Gori jsme mohli vidět spoustu hor, lesů, ale také údolí a řek. V samotném Gori jsme pak navštívili historickou pevnost a také rodný dům J. V. Stalina. K našemu „štěstí“ jsme ke Stalinovu rodišti, které je obestaveno mohutným památníkem, dorazili 9. května, tedy v den, kdy místní slaví Den Vítězství. Před Stalinovým domem se konal slavnostní průvod s jeho podobiznami a vlajkami SSSR. Nám nad tím zůstával rozum stát.

Po Gori jsme se přesunuli do skalního městečka Uplisciche, které nás opět dostalo do kolen nejen svou krásou, ale také rozlehlostí. Pokud jste navštívili Drábské světničky, vězte, že tento komplex je oproti nim opravdu obrovský. Sami se o tom můžete přesvědčit na našem youtubovém kanále Bajkal 2019 ve třetím díle projektu Zeměpis na cestě.


Z Gruzie jsme se vydali na skok do hlavního města Arménie Jerevanu, podívat se na biblickou horu Arrarat. Ta sice leží v Turecku, ale Arméni ji mají jako státní symbol a právě z Jerevanu je na ní nejlepší výhled. Vzhledem k tomu, že máme na cestách opravdu štěstí, že když jsme u moře, tak prší, a když se jedeme podívat na jednu z nejznámějších hor na světě, tak je zataženo a z výhledu není nic. Navíc Arménie byla nejošklivější země, kterou jsme navštívili – děravé nebo skoro žádné silnice, 30 let opuštěné továrny, rozpadlá sídliště, prostě hrůza. Výsledný dojem nezachránila ani krásné příroda, ani největší kavkazské jezero Sevan.


Ovšem zkažený zážitek nepovedeným výhledem jsme si hned vynahradili. Jednomu autu prasklo víčko od chladící nádrže, takže začalo vařit, a tomu druhém praskla brzdová trubička, takže přestalo brzdit. Štěstí v neštěstí jsme ale měli, že se nám poruchy staly poblíž Jerevanu a také v tom, že Dan v ten pravý čas oslovil toho pravého taxikáře, který nás nejprve odvezl do autodílů pro nové víčko, a pak nás dovedl k oficiálnímu Mitsubishi servisu, kde Martinovi a Adamovi opravili brzdy, a tak jsme mohli pokračovat dál.


Ázerbájdžán Z Arménie jsme se museli vrátit zpět do Gruzie, protože Ázerbájdžán má s Arménií uzavřené hranice kvůli vleklým sporům o Náhorní Karabach. Na gruzinsko-ázerbajdžánských hranicích jsme byli podrobeni výslechu, co jsme v Arménii dělali, která místa jsme navštívili a jak dlouho jsme se tam zdrželi. Poté následoval nekonečný byrokratický proces, a když už byl konečně za námi, následovala stejně nekonečná cesta. Přes celý Ázerbájdžán vede stepí, kde nic není, jedna rovná dlouhá dálnice do hlavního města Baku. Právě Baku je od celého státu diametrálně odlišné, protože bohatství získané díky velkým nalezištím ropy je znát na každém krok a městu dominuje nespočet mrakodrapů.

Z Baku jsme se vydali do nedalekého přístavu, kde jsme na poslední chvíli chytli trajekt do Kazachstánu. Přijeli bychom byť třeba jen o hodinu později, musel bychom čekat a to klidně týden. Nás teď naopak čeká 22 hodinová cesta do přístavu Kurik, a tak jsme měli čas vám stručně převyprávět naše dobrodružství. Sledujte nás na Facebooku, Instragramu a Youtube pod hlavičkou Bajkal 2019, máme velkou radost z vaší podpory. Zatím Ahoj.

119 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now